Jan Kantůrek - rozhovor
Nedávno spisovatel a librový milionář Terry Pratchett prohlásil, že dobrým překladem svého díla si je jist pouze v Holandsku a v Čechách. Když kdysi čeští scifisté v cizině narazili na „nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoliv jiné galaxii“, ani je nenapadlo, že by si mohli počíst i jejich
angličtiny neznalí spoluobčané. JAN KANTŮREK (52) zase netušil, že překládat Pratchetta všichni profesionální překladatelé před ním s díky odmítli ... Dnes pracuje na dvacátém čtvrtém dílu Zeměplochy a má na kontě nepřeberné množství westernů, detektivek, sci-fi románů a povídek. A také comicsy.
„Anglicky neumím aktivně. Ne že bych umřel v Anglii hladem, ale mám prostě v hlavě jen anglicko-český slovník. Když mám v ruce tištěný text a padnou mi oči na jakékoliv slovo, jeho význam znám. Obráceně to nefunguje. Nenapíšu ani dopis, abych se za něj nemusel stydět. Raději si ho nechám od někoho přeložit. A výslovnost? Velký problém!
Když Terry Pratchett přijede a sedneme si spolu, tak už ví, že dokud si nedám dva nebo tři panáky, aby se mi oblomil jazyk, tak nejsem schopen vydolovat ze sebe ani slovo ... Poprvé jsme se spolu setkali v Hamburku. Představili mě jako překladatele jeho knih – tenkrát jsem přeložil snad tři nebo čtyři –, načež jsem požádal, aby se mnou mluvil prostřednictvím tlumočníka. Zesinal. Pak viděl na veřejném čtení, že hodně lidí se směje u české i anglické verze ve stejnou dobu, což byl pro něj důkaz, že vtip zůstává zachován. Potom jsme si povídali a on se různě vyptával ... třeba jak je to u nás s pohádkovými bytostmi, protože v Anglii jich mají spoustu. Odpověděl jsem mu, že u nás existují také, ale jsou trochu jiné. Proto se s těmi jejich musí u nás zacházet opatrně. Místo skřítků, trollů, trpaslíků, nomů nebo orků máme šotky, plivníky, raráše, permoníky ... Vychrlil jsem na něj celou řadu. Vypadal spokojeně.
Spousta lidí mi po vydání nové knihy říká: Našel jsem tam něco, co v originále nebylo – ty to přepisuješ?! Ne, ale dostal jsem svolení. Terry mi říkal, abych využil každé situace, kdy bude možnost udělat nový vtípek. Netvrdím, že mi nedá hroznou práci nějaký žertík zplodit, ale v zásadě – u těch běžných věcí – už to jde velmi dobře. Když se déle pohybujete ve světě spisovatelem vytvořeném, začnete vnímat jeho způsob přemýšlení. Odhadnete, jak vyrábí zápletky a legrace. Práce se stává snadnější. Ono se říká, že se překlad podobá ženě: buď je věrný a pak není pěkný, anebo je pěkný a pak není věrný.
U mě bylo překládání výsledkem přirozeného procesu, kdy jsem si rozšiřoval slovní zásobu čtením. Na gymnáziu jsem inklinoval k
přírodním vědám, takže jsem z angličtiny ani nematuroval. Nakonec mě k ní přivedl Tarzan. Jako velký milovník dobrodružného čtení jsem jednou v antikvariátu narazil na čtyři nebo pět paperbackových dílů, které v češtině nevyšly. Začal jsem jeden číst a luštil ho snad půl roku. V antikvariátech bylo téhle anglosaské literatury dost, ale neorientovalo se v ní snadno. Člověk se musel trefit buď podle obrázku, nebo podle anotace vzadu. Protože nejsem čistokrevný scifista, kupoval jsem všechno: westerny, detektivky, špionážní romány. Každý žánr kromě sci-fi, kde se objevují neustále nové vymoženosti a vynálezy, má určitý okruh používaných výrazů. Časem jsem je vstřebal.
V osmdesátém šestém jsme s kamarádem zrenovovali Klub Julesa Verna na sci-fi klub. Mohl mít jen deset členů, abychom si mohli navzájem množit a vyměňovat materiály – do psacího stroje se totiž vešlo jen deset kopií ... Tenkrát jsem hltal Conana. Bylo v něm od bojových umění přes piráty, dravé ryby, gorily, čarodějky, hrady v podzemí, černé i bílé čaroděje až po kouzelníky a staré mumie prostě úplně všechno. Kamarád uměl korejsky a rusky, ale žádné západní jazyky, tak mě přemlouval, abych zkusil přeložit nějaké kapitoly na naši první schůzku. Nejdřív jsem si myslel, že se zbláznil, ale pak jsem to zkusil. Líbily se, a tak jsem je dělal postupně dál.
Pracoval jsem jako technický redaktor v Artii. Byla tam skvělá parta a vzpomínám na ty časy strašně rád. Po revoluci vzniklo Aventinum, kde jsem nastoupil na místo vedoucího odbytu, ale to už nebylo ono. V té době za mnou přišel jeden člověk, představil se a řekl, že chce založit malé nakladatelství. Chtěl vydávat i westernovou řadu a sháněl lidi, kteří by mu pomohli. Nakonec jsem do toho šel. Prvních pět šest knih jsem zpracoval rukama. Většinu z nich pak přepisovala na stroji moje žena a jedna moc příjemná slečna z Artie. Byly jediné, které dokázaly dekódovat můj manuskript. Abych jim ulehčil, začal jsem psát tiskacím, ale za nějakou dobu vypadalo písmo opět k nerozluštění ...
Někdy okolo prvního Pratchetta jsem si nakonec pořídil počítač. Dovezli mi ho tenkrát z Německa a použít se dal vyloženě jen na psaní: harddisk 40, 1 Ram, T602 a jako bonus devítijehličková tiskárna. Stál asi třicet tisíc, čímž pádem jsem přeložil dvě knížky zadarmo, a ještě doplatil.
Nakladatel mě přemlouval, abych zůstal doma a dělal pro něj. Jenže mít dvě
děti a vykročit na volnou nohu není snadné ... Nakonec jsem se rozhodl pro. Museli jsme se ale hodně uskromnit a zvládli jsme to jen díky manželce, která chodila do práce, což ostatně dělá dodnes. Trvalo totiž tři čtvrtě roku, než mi začaly chodit peníze.
Volný čas vlastně nemám, protože pořád překládám. Ty knížky jsou i můj koníček. Jinak miluju comicsy, hlavně klasické, sbírám je už dvacet pět let. K smrti rád vařím a jím. Mimochodem moje žena vaří skvěle, ale některé věci prostě nedělá. Třeba květák vždycky namele na placky. Ne že by mi nechutnaly, ale smažený květák je smažený květák, čímž pádem se chopím pánve sám. Jsem expert na polívky. Nejraději mám klasické vývary, jako slepičí, hovězí, drůbeží s nudličkami, piju je i jako bujón. Ale chutnají mi i ty hutné, jako třeba bramborová. Když se zeleninka osmahne pěkně na másle, přidá se hodně hub a majoránky ... Umím dokonce upéct i buchty. Sem tam se hlídám, ale když mě popadne amok, sním, na co přijdu.
S manželkou jsme spolu už dvacet, ne, pětadvacet let! Zrovna jsme slavili takovou tu stříbrnou svatbu. I po tolika letech spolu vycházíme pořád dobře. Nikdy mezi námi nedošlo k zásadním sporům. I když na dovolené se úplně neshodneme, ona by ráda na lehátko k moři a já tak do Londýna a celý den v antikvariátech. Máme chalupu na Havlíčkobrodsku, tak jezdíme tam. Mrzí mě, že žena moje překlady nečte. Nemá tyhle žánry ráda. Syn občas hodí do nějaké knížky oko a někdy něco zabručí. Vlastně ani mé přátele – s výjimkou scifistů – tahle literatura moc nezajímá. Ale na druhou stranu mi pak volají jejich děti: Strejdo, skvělý – zase jsem si počet’!
